October 2016

FAVORITE | OCTOBER

30. october 2016 at 8:46 | steel32 |  S T E E L 3 2

Tokyo Ghoul MANGA | Playstation 4 GAME | Koi Fish Bomber CLOTHES | Dodo BONUS


Z anime verze Tokyo Ghoula jsem byla docela dost zklamaná, takže jsem doufala, že manga to zachrání a díky bohu Sui Ishidovi, je to fakt úplně něco jinýho, klidně by to mohlo vycházet 4x za měsíc a ne za rok. K Playstationu snad ani nic říkat nemusím, chci u toho sedět 16h denně (taky musím spát přece). Koi Fish Bombera jsem dostala od tatínka a jsme z něj oba úplně nadšený. z celního řízení už o něco míň. A ségra s jejím přítelem si pořídili skinny morčátko Dodo, který vypadá jako hrošík a je úplně hrozně moc roztomiloučký a maličkatý a nenažraný. a taky praštěný.


ŠKOLA JE FAJN, TAK SI JÍ NECHTE.

5. october 2016 at 14:43 | steel32 |  M O R E
Stejně jako pár z vás jsem i já v září nastoupila na vejšku. První den jsem byla nadšená, druhej den první polovinu přednášku taky. Na jejím konci jsem sotva držela oči, bolel mě zadek i záda a nic sem nepochytila. O druhý přednášce se k tomu přidalo zděšení, co proboha dělám na ekonomce #nudex. Co proboha vůbec dělám ve škole? Já, která si se školou fakt nerozumí. A to se ráda učím, fakt. Jenom mě to musí zajímat, jinak je můj zájem velkej asi jako při pohledu na vysavač a pozornost vítr odvane někam na sever.
Poslední den jsem šla na skoro tříhodinovou přednášku, kde pan učitel z 90% vyprávěl nějaký story (asi i vtipný, sem tam se někdo zasmál, já nevím, velice hustě jsem to prokládala čtením mangy). Následně jsem zbytek dne vypustila a radši se šla procházet po Praze, což v novejch botách zapříčinilo návrat domů ve stylu chůze zombie. V sobotu jsem onemocněla a až do středy ležela jako chcípáček doma.

Za celou tu dobu jsem měla čas zamyslet se nad tím, že tohle vážně nechci a radši bych šla studovat jazyky, přesněji japonštinu. Tak jsem si našla jazykovku a doma sbírala odvahu, abych to řekla rodičům. Ty z toho byly stejně nadšení jako já /bez ironie, mám rodině in love with japan af/. Jenže k mýmu neštěstí jsem si vzpomněla dost pozdě a už bylo plno /vyplakala jsem oušn slz/. A na jazykovce máte post studenta jenom rok po maturitě. Nastalo hloubání nad tím, co teď. Tak jsem si řekla, že nejsem žádný malý pívo a vzpomněla si na svůj deep citát /deep citáty ráda nemám, tenhle je jedinej, mějte k němu respekt/

The script of our story is written by ourselves.


Rozhodla jsem se, že půjdu prostě za rok a mezitím se budu snažit udělat tenhle semestr, aby mi ten post studenta vydržel aspoň rok a ten rok se budu samovzdělávat a budu brigádničit /za malý peníz, až nebudu student, chcípni státe/. Kdo ví, co mezitím ten život přinese, třeba na mě hned po zveřejnění tohohle článku spadne meteorit. Přece jenom už je mi skoro dvacetnáct a není čas ztrácet čas /je tohle deep?!/. Takže se připravte na to, že už to tu nebude samá fotka jídla, ale taky moje kecy o týhle cestě.


Mimochodem děkuju rodičům za plnou podporu, rozhodně jsem nečekala větu: "Z toho si nic nedělej, jídlo máš, střechu máš, nic nám platit nemusíš, my nic nechcem, tak holt půjdeš za rok."

#nikomutoneříkejtealebrečelasemštěstím #absolutněsizeměnebertepříklad
.